Stručná historie
Prvním krokem k osídlení bylo založení benediktinského kláštera moravskými přemyslovskými knížaty Oldřichem Brněnským a Litoldem Znojemským mezi lety 1101 až 1104 na ostrohu nad řekou Jihlavou. V první polovině 13. století bylo pravděpodobně rozhodnuto o přestavbě dřevěného klášterního areálu do kamenné podoby. Tak vznikl na místě opatského chrámu klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, od druhé poloviny 17. století nazývaný bazilika sv. Prokopa, dnes jedna z dvojice památek zapsaných v seznamu UNESCO. Pod klášterem vznikla tržní osada, kam přicházeli z širokého okolí obchodníci a řemeslníci.
Za vlády Přemysla Otakara II. založil v poslední třetině 13. století lokátor Heřman kolonizační město Třebíč na pravém břehu řeky Jihlavy. První písemná zpráva opata Martina o městě pochází z roku 1277. Někdy v této době již sem přicházeli Židé, ti se usazovali na levém břehu řeky Jihlavy, kde během staletí vytvořili silnou židovskou komunitu, která se stala neodmyslitelnou součástí města.
Povolení opevnit se hradbami a řídit se normou městského práva podle příkladu královských měst udělil Třebíči až markrabě Karel (pozdější český král a římský císař Karel IV.) s Janem Lucemburským v roce 1335.
Slibný rozvoj města se zastavil v roce 1468, kdy bylo město za válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem zničeno a vypáleno uherskými vojsky. Klášterní majetek pak přešel do rukou šlechty (Šternberků, Pernštejnů, Osovských a Valdštejnů), která postupně rozbořený klášter přestavěla na zámek.
Po krátkém období vzestupu a stavební obnově města v 16. století přinesla o století později obyvatelům značné utrpení třicetiletá válka. Všeobecný úpadek pak pokračoval i v 18. století. Ve 20. letech 19. století padla velká část města za oběť řadě ničivých požárů. V této době vzala za své renesanční tvář města. Původní podobu si zachovaly pouze tři domy na Karlově náměstí.
Hospodářství Třebíče se v 19. století začalo postupně obnovovat, dařilo se zejména koželuhům, rozvíjel se nábytkářský a strojírenský průmysl a také kulturní činnost města. Počátkem 20. století se ve městě rozvíjí i obuvnická výroba. Meziválečné období bylo dobou velkých průmyslových závodů, k nejvýznamnějším patřily továrna Budischowských v Borovině (později Baťovy závody) a UP závody s výrobnou nábytku v kubistické budově navržené architektem Josefem Gočárem. Na náměstí byla postavena budova městské spořitelny ve funkcionalistickém stylu od architekta Bohuslava Fuchse.
Také do života obyvatel Třebíče neblaze zasáhla druhá světová válka. Válečné události měly nejhorší dopad na zdejší židovskou komunitu. V roce 1942 byli téměř tři stovky Židů transportovány do Terezína a pak dále na východ. Válku jich přežilo pouze několik, nedokázali však židovskou obec znovu obnovit. Zůstala po ní jen výjimečně zachovaná židovská čtvrť, která je z urbanistického i historického hlediska evropským unikátem. Také ta je vedle baziliky sv. Prokopa zapsána v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, součástí je také zachovalý Židovský hřbitov s přibližně třemi tisíci náhrobky nebo unikátně zachovalou obřadní síní.
Součástí světového kulturního dědictví se zmíněné třebíčské památky staly v roce 2003.
Rozrůstání města podpořila prudká výstavba v 70. a 80. letech, související se stavbou Jaderné elektrárny v Dukovanech, které předcházelo vybudování Vodního díla Dalešice na řece Jihlavě. Během krátké doby se počet obyvatel Třebíče zvýšil více než dvojnásobně.
