Geopark Třebíč

Geologický vývoj a stavba západní Moravy

Krajina kolem nás je výsledkem dynamických geologických dějů, které probíhají na naší planetě od jejího vzniku před asi 4,7 miliardami let. Na její tvářnosti se podílejí jak vnitřní geologické procesy v zemské kůře a svrchním plášti Země (pohyb zemských desek, horotvorné pohyby, vznik a pohyb magmatu), tak i účinky vnějších geologických činitelů, které můžeme pozorovat na jejím povrchu (např. účinky vody, větru a ledu). Poslední 2-3 miliardy let rostl postupně vliv biosféry, poslední desetitisíce let pak významně ovlivňuje naši planetu člověk.

Dnešní Českomoravská vrchovina představuje z geologického hlediska pestrou mozaiku hornin a geologických jednotek, které byly původně od sebe daleko vzdáleny. Některé části náležely zemským deskám, původně ležících na severním okraji dnešní Afriky, jiné k podloží dávno zaniklých oceánů na severu, sopečných oblastem i horským hřbetům. Nejstarší horniny této oblasti byly často silně přeměněny a několikrát zvrásněny. Obsahují vzácně minerál zirkon se stářím až 2 miliardy let, v oblasti nejstarší minerál. Základ zdejší oblasti proto označujeme jako tzv. krystalinikum. Tvoří jej převážně přeměněné (metamorfované) horniny, zejména ruly a migmatity. Ty místy obsahují vložky kvarcitů, amfibolitů, mramorů, ortorul, granulitů a serpentinitů (hadců). Východní část tvoří slaběji přeměněné krystalické břidlice, jako svory, fylity, mramory s grafitem (tuhou). V několika geologických obdobích byly metamorfované horniny proniknuty hlubinnými vyvřelinami. Ty starší, předprvohorní, zastupují granodiority a diority brněnského a dyjského plutonu. Některé vyvřeliny překrystalizovaly v tzv. ortoruly, z níž vyniká stářím bítešská ortorula.

Nejvíce geologických informací o naší oblasti pochází z prvohor. Starší prvohory reprezentují přeměněné mořské usazeniny a některé výlevné horniny (diabasy). Ty byly později místy pokryty úlomkovitými červenými pískovci (tzv. formace Old Red). Nejvýznamnější událostí však byla zejména výrazná mořská záplava v devonu, v době, z níž už známe řadu zkamenělin (např. známí trilobiti, ramenonožci, předchůdci korálů), které mnoho vypovídají o rozvinutém životě a podmínkách jeho existence. V historii Země se také poprvé dostává život z vody na souš. Objevují se např. první lesy. Nám nejblíže se devonské vápence zachovaly v Moravském krasu u Brna, známém svými jeskyněmi a propastí Macocha. Na konci devonu a hlavně v období následujícího spodního karbonu do vývoje západní Moravy a širokého okolí zasáhly děje, řízené silami z hlubokých úrovní Země. Horotvorné pohyby vyvolané srážkou dvou kontinentů, jižní Gondwany a severní Laurussie, vedly ke vzniku mohutného pohoří. To probíhalo podél tehdejšího rovníku napříč tvořící se Evropou a dosahovalo až výšek dnešních Himalájí. Různé horniny a menší celky byly provrásněny, mnohé z nich zatlačeny do hloubek až přes 50 km pod povrch až do zemského pláště, silně metamorfovány a následně vyzdviženy. Část hornin se roztavila, magmata pronikala blíže k povrchu a utuhla v podobě velkých plutonů. Tak vznikl třeba žulosyenitový třebíčský a jihlavský pluton a v další mladší etapě granity (žuly) tzv. centrálního moldanubického plutonu (např. proslavená „mrákotínská žula“). Následoval postupný kolaps nestabilních velehor a silná eroze způsobila postupný odnos hornin do kulmské mořské pánve, která se formovala na severovýchod od dnešního Brna. Tak se horniny z Vysočiny dostaly až daleko na východ a valouny zdejších hornin (granulitů, rul i třebíčských žulosyenitů) nacházíme dnes např. ve slepencích u Vyškova. Již koncem karbonu a ve spodním permu bylo pohoří už dost zarovnáno a v mezihorských depresích bujely uhlotvorné pralesy přesliček, plavuní a kapradin. Ve sladkých vodách se proháněly ryby a pražraloci a po zemi pobíhali četní krytolebci a první plazi (Boskovice, Oslavany).

Z období druhohor, věku dinosaurů, nemáme o geologických dějích na východní části Vysočiny a jejím okolí téměř žádných dokladů. Krajina byla asi plochá, v juře zvláště na východě zaplavena mořem, po němž zbyly jen vápence u Brna a u Mikulova. Sladkovodní, ale hlavně mořská sedimentace v období křídy patrně zasáhla i většinu naši oblasti. Křídové pískovce, jílovce a opuky zůstaly souvisle zachovány zvláště na severu v okolí České Třebové a Pardubic (tzv. česká křídová tabule). Reakcí na vznik Karpat, ležících na jih a jihovýchod od , byly zdvihy na zlomech a hlavně ukončení mořské záplavy. Po pádu asteroidu na konci druhohor, který ovlivnil klima celé planety a znamenal konec dinosaurů, nemáme dochované na našem území žádné stopy.

Ve starších třetihorách (paleogénu), představujících věk savců, byla západní Morava souší, kde probíhalo silné zvětrávání hornin v teplém a vlhkém tropickém klimatu. Mladší třetihory (neogén) lze charakterizovat několika mořskými záplavami, největší v období asi před 25 milióny let. Byly reakcí na vrásnící se oblast Karpat. V té době tu byly teploty daleko vyšší než dnes, jak dokazují zbytky zkamenělin v reliktech mořských usazenin (nejblíže u Kralic a Hostimi). Nedlouho po ústupu moře dopadl na zarovnaný povrch Vysočiny s jezery a říčkami „déšť tektitů“, známých jako vltavíny. Jejich vznik souvisí s dopadem asteroidu do západní části dnešního Německa. Zbyl po něm tzv. impaktový kráter Ries, odkud byla část zesklovatělých písků vymrštěna až 400 km na východ a dopadla k nám v podobě známých vltavínů (moldavitů). Po této události se krajina postupně pomalu zvedá, horniny podléhají erozi. Zvětraliny a sedimenty byly postupně odnášeny, tvrdé horniny naopak místy vypreparovány a postupně tak vznikla dnešní Českomoravská vrchovina.

Nástup čtvrtohor byl ve znamení celoplanetárního ochlazení, kdy se vystřídalo několik ledových dob. V krajině západní Moravy v té době vznikají  jílovité a hlinité sedimenty a štěrkovito-písčité usazeniny podél vodních toků; místy vítr navál vrstvy spraší (cihlářských hlín). Posledních asi 10 000 let se postupně otepluje. Vymizeli mamuti, jeskynní medvědi a srstnatí nosorožci a postupně přibývalo lidí, kteří vytvořili řadu samostatných kultur, zatím končících dnešní vyspělou civilizací. Začínáme se ale obávat důsledků živelného technického vývoje. Poprvé za celou geologickou historii Země může člověk zničit svými aktivitami vyšší formy života.